RECENZE: Delirium

Autor: Lauren Oliver

Překlad: Romana Bičíková

Série: Delirium

Díl: první

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání: 2012

:Anotace:

Dříve si lidé mysleli, že je láska dobrá věc. To bylo předtím, než na ni vědci objevili lék. Lidé nechápali, že když vám jednou láska oblaží mysl a rozproudí krev, není úniku. Teď je všechno jinak, vědci ji dovedou vymýtit a vláda požaduje, aby se všichni občané v den svých osmnáctých narozenin podrobili speciálnímu lékařskému zákroku, díky němuž by měli být vůči lásce imunní. Lena Halowayová se na ten den vždy těšila. Život bez lásky přece znamená život bez bolesti, bezpečný a předvídatelný. A šťastný...

Kdyby láska byla nemoc, nechali byste se vyléčit?

---

Občas mám pocit, že když se jen tak díváte, jen tak bez hnutí sedíte a necháte svět, aby před vámi prostě jenom existoval - přísahala bych, že v tu chvíli se čas na zlomek vteřiny zastaví a svět se přestane otáčet. Jen na zlomek vteřiny. A kdybyste našli způsob, jak v něm zůstat, mohli byste žít navždy.

Knihu jsem si koupila v lednu. Dlouho předtím jsem ji chtěla, ale bohužel u nás nebyla. Když ji tam měli, jen tak položenou na dřevěné poličce mezi ostatními, myslela jsem , že je to snad sen. Zářila na mě už z dálky. 

A jak už asi víte .. mám ji. Ano, velice překvapivý konec.

Děj byl dobrý. Stejně tak nápad. Na začátku jsem to moc nechápala, už jsem se i začínala divit, jak to, že ta kniha má tolik stránek. Ale abych vám to vysvětlila .. asi někdy u 27 strany, šla na léčbu. Po prvních padesáti stránkách se to ale začalo rozvíjet. Už se tam něco dělo. Pak mě to už nepustilo. A ten konec .. nádherný a nečekaný. To hlavně. Jak to mohla dopustit? Vážně jsem myslela, že to nezvládnu. Taky proto konečně chci mít druhý díl. Sakra, já to asi nevydržím. Ještě, že mám tolik nerozečtených knih. A to jsem to četla déle než před měsícem.. no nic. 

Postavy? Lenu, Alexe a Hannu jsem si oblíbila. Lenu jsem měla ráda už od začátku. Vždycky jsem byla plachá, bála jsem se, že řeknu nebo udělám něco špatně. Byla taková "roztomilá".

Na pozorovací plošině stojí kluk, sleduje chaos pod sebou a směje se. Alex .. to je zase zlatíčko. A jaké vynalézavé. To se jen tak nevidí. Má zlatohnědé vlasy jako listí, když se na podzim začíná zabarvovat, a medové oči. Toho si oblíbíte hned. Hanna je Lenin pravý opak. Vždycky byla jiná než ostatni - upřímnější, nezávislejší, nebojácnější.

Ale aby jen nechválila .. kniha mi místy přišla někde až moc detailová. Ale jen proto, že to nebylo všude, jí to odpustím. A dále? Vážně nevím, co ji vytknout až na tohle. Fakt nevím. Moc se mi líbila.

" Jak miluji tě? Řeknu ti, jak asi."  

Hodnocení: