RECENZE: Zlodějka knih

Autor: Markus Zusak
Série: není/samostatná kniha
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 528
:Anotace: Dlouho očekávané české vydání mezinárodního bestselleru. Příběh románu, jehož hrdinkou je dospívající dívka Liesel Memingerová, je zasazen do Německa za 2. světové války. Mladý australský autor sepsal na základě vyprávění své babičky silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující. Lieselin příběh si podmaní dospělé i dospívající čtenáře, stejně jako si podmanil jeho vypravěče. Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem.

 

V kinech bude film!!! Ten německý přízvuk!

EDIT: ještě jsem si teď vzpomněla na jednu věc, se kterou jsem se s vámi chtěla podělit 

- předtím jsem nenáviděla němčinu, ale tahle kniha mi ukázala způsob, jak ji mít ráda a Německo celkově..že není tak špatná.

Tato kniha vás nejenže zaujme, ale ohromí. Je to dojemný, lehký a přesto pravdou protkaný příběh, který nabývá na své jedinečnosti každou stránkou. Okouzluje vás každým slovem. Nečte se jednoduše, nepatří svou tématikou mezi jedny z nich. A přitom je lehký. V tom je to kouzlo. Jakkoli je to těžké a velké, svým podáním se to na konci může zdát jednoduché, ačkoli cesta nemusí. No .. už bylo dost filosofie. ..

Rozsvítila se vidina desetiletého čtoucího génia.

Děj je zařazen do Německa za 2. světové války. Je to příběh pojednávající o:

• jedné dívce
• několika slovech
• harmonikáři
• nějakých těch fanatických Němcích
• židovském boxerovi
• a spoustě zlodějiny

Takhle by to řekla Smrt. Je jedna z hlavních postav, i když o ní v příběhu neslyšíte. Ona je ten vypravěč. Neumím si v tomhle příběhu téhle změti příběhů představit lepšího. Ty její vstupy do děje jsou úžasné zpestření. Dávají tomu úplně jiný pohled a atmosféru, než kdyby to vyprávěla jedna z postav.

Smrt má ráda barvy. Jejich odstíny, ať jsou kdekoli. I smrt má pocity. Ne tak silné jako lidé, ale má je. 

Co takhle pusu, Saumensch?

Kniha je proložena mnoha ilustracemi. Řekla bych, že je to taková kniha, v knihách. Hlavní postava Liesel Memingerová je velká čtenářka. Ze začátku jí číst moc nešlo, ale to ji od toho neodradilo a pokračovala dál. Její první ukradená kniha byla Hrobařova Rukověť. Liesel dokáže být rázná, ale především je ten typ dívky, kterou si zamilujete. Její nová rodina, do které ji poslali se zprvu nezdá úžasná, ačkoli pak pro ni hodně znamená. Její "táta" hraje na harmoniku. Čítá si s Liesel ve sklepě, pomáhá jí usnout při nočních můrách. A celkově je podle mě skvělý otec a hned jsem si ho zamilovala. "Mamka" pere prádlo bohatým rodinám. Zdá se být tvrdá, bez srdce, ale doopravdy ho má ještě větší, než většina lidí. A její nejlepší kamarád Rudy Steiner si hraje na Jesseho Owense. Blonďák Rudy. Jedna z dalších hlavnějších postav a jedna z těch, která mi přirostla k srdci, ostatně jako všechny v knize. Další, jenž se ale objevuje až někdy v polovině knihy, je židovský "boxer" Max. Nemá kam jít, kromě HimmelStraße (himmel = nebe) ke dveřím rodiny Hubermannů. A taky autor Česačky knih a ten druh člověka, který se musí schovávat, aby přežil. Žid. S Liesel byli podle mě jako bratr a sestra. Taková myslící dvojka. V knize se ještě občas objevují příběhy z minulosti, u některých postav pro vysvětlení důvodu. Ty se mi moc líbily, hlavně u Hanse Hubermanna - Lieselina "tátu".

Doba není zrovna skvělá. Je 2. světová, Hitler a bombardují se města. Hospodářsky na tom není nikdo nejlépe. A právě v těchto těžkých časech je Liesel jedna z těch, díky kterým ostatní ještě přežívají.

Postavy v knize byly neskutečné, stejně jako psaní, které bylo kouzelné. Ano, museli jste se na to soustředit, není to lehounký románek, ale i přesto jste nemohli přestat. Buď jsem se smála, brečela nebo jsem jednoduše hltala slovo za slovem v očekávání, co se stane dál. A pokud jde o příležitostní němčinu v knize, většinou je přeložená a když ne, není to nic, co by jste si buď sami nebo s pomocí slovníku nepřeložili.

{Poslední vzkaz od vaší vypravěčky}

Lidi mě děsí.

HODNOCENÍ: